Evropa v poslední době připomíná dysfunkční rodinu, kterou opustila maminka. Po jejím odchodu se ukazuje, že pragmatičnost a nadhled Mutti Merkel bylo to jediné, co dokázalo hyperaktivního Vladimira držet na uzdě. Jenže Mutti je teď pryč a Vova zintenzivnil šikanu svých osiřelých bratříčků a sestřiček. Jako na zavolanou se ale cosi zlomilo v odcizeném Papa Borisovi, který uviděv, v jakém chaosu se jeho bývalá domácnost nachází, jakoby zapomněl na své nákladné rozvodové řízení a přispěchal na pomoc. Nebo se to alespoň tak dá vnímat. Štědrost Borise Johnsona, se kterou nabídl Ukrajině pomocnou ruku v přípravě na přímý střet s jejím východním bratříčkem, byla mnohými opěvována jako důkaz toho, že Johnsonovo někdejší prohlášení “opouštíme Evropskou Unii, nikoliv Evropu” bylo přeci jen pravdivé a že Boris po vzoru svého platonického učitele Winstona Churchilla jako první ze všech čelních západních představitelů rozpoznal nebezpečí, který šílenec v čele mocnosti dělající si nárok na území sousedního státu představuje. S o poznání hořčím pocitem teď ovšem sledujeme, jak se v lednu vyslané jednotky urychleně stahují zpátky do bezpečí za kanál. Položme si tedy otázku, zda za Johnsonovým zvýšeným zájmem o dění na kontinentu stojí opravdu jen jeho bezbřehý altruismus.